Bylo mi tenkrát něco málo přes 20. Spoustu ideálů, naivních představ o tom, jak funguje svět. Prakticky žádná představa o tom, co by mě dlouhodobě bavilo, nebo do čeho dát svůj čas a energii. Zkrátka něco, co by mi dávalo nějaký smysl.
To, že na mě měla vliv i počítačová grafika, s kterou jsem od 90. let minulého století experimentoval na svém skromném PC, je více-méně jisté. Bavilo mě především 3D, ale ani né tak samotné modelování, jako spíš nasvěcování, kompozice a finální rozpohybování scény. Mnohým se 3ds jen tak válelo na disku, ale já s ním trávil v pubertě víc času, než s holkama a kámošema.
Kdo ví, jestli a jak bych začal s focením, kdybych se v rámci tehdejší klubové scény neseznámil s bezvadnou partou lidí kolem Dana Kafky a v té době velmi oblíbeného hudebního serveru techno.cz. Díky nim jsem měl už od začátku téměř neomezenou možnost se zlepšovat a věnovat focení tolik času, kolik chci. Na konci roku 2003 jsem byl vybrán mezi 10 nejlepších fotografů tohoto portálu a výsledkem byla společná výstava v pražském klubu Roxy NoD.
V témže roce mě také oslovil tištěný bilinguální magazín think again, pro který jsem fotografoval restaurace v centru Prahy. Spolupráce trvala přibližně 2 roky. Postupem času jsem si více začal tříbit určitý styl záběrů. Protože naprostá většina toho, co jsem odfotil, byly koncerty, párty a festivaly, člověk se po pár letech cítil, jako ryba ve vodě. Na přelomu let 2005/2006 jsem navázal spolupráci také s časopisem Xmag, který šel v té době kvalitativně hodně nahoru. Moje práce byla dodat fotky a připravit krátký text k jednotlivým akcím. Občas nějaké to focení největších celebrit elektronické a klubové scény u nás. Tehdy jsem dostával akreditaci na koncerty jako Underworld, Kosheen, Placebo, Roisin Murphy, Basement Jaxx, Marilyn Manson, Sigur Rós, Fatboy Slim nebo Kraftwerk. Protože jsem měl už i nějaké top povedené fotografie, cítil jsem potřebu se někde předvést a tak jsem na podzim 2006 hledal vhodný prostor pro menší výstavu zaměřenou na hudební interprety a DJs. Vstříc mi nakonec vyšli v Paláci Akropolis, kde část fotek byla ve foyer a část v kavárně. Výstava se jmenovala 24 tváří hudby a trvala skoro půl druhého měsíce. Psalo se o ní také ve Fotografii magazínu..
Byť se jednalo především o hobby, občas se někdo ozval se zájmem o nějakou fotografii nebo přímo konkrétní práci. V roce 2007 šla moje intenzita focení dolů, více jsem si vybíral akce i koncerty, aby to ze mě rychle nevysálo energii. Někdy během roku 2007 jsem přešel k portálu poslouchej.net a kromě fotografování mě chytlo natáčení videí. Výsledkem bylo několik, troufnu si říct, povedených videí z akcí v Brně (Apokalypsa), pražského Roxy klubu (High Contrast), nebo malého festivalu Meadow v Chocni. Nicméně konec mého působení v rámci klubové scény se stejně neodvratně blížil. Největší roli hráli 2 věci - věk a postupné vyhoření. Bylo mi v té době už přes třicet a čím dál častěji si člověk především na párty připadal jako starej dědek. Je to takový ten pocit, že už tam vlastně nepatříte. Kromě toho i moje hlava už toho byla plná. Radost, nadšení i zábava se z focení i natáčení na akcích postupně vytráceli, člověk toho byl po těch zhruba 6 letech zkrátka přesycený. Poslední akcí, kde jsem něco natočil, byl famózní Balaton Sound 2009.
Každopádně to neznamenalo, že bych foťák odložil úplně. Pořád ve mě byla chuť fotit třeba přírodu a jiné zajímavosti. Zhruba o rok později jsem si pořídil základ pro studiové focení (světla, softboxy, pozadí apod.). Chtěl jsem si odpovědět na otázku, zda bych se mohl foto činností jednoduše živit. Založil jsem si živnosťák, dal do kupy jednoduchý web, nahodil nějakou reklamu a první zákazníci se dostavili. S výsledky práce jsem ale nebyl vždycky spokojený a časově to bylo náročnější, než jsem si představoval. Moje zjištění po asi půl roce bylo, že tohle je pěkná dřina a s každou další prací to byla energie navíc, kterou jsem do toho musel dávat. A to mě prostě nebavilo. Moje iluze o pohodovém podnikání vzala rychle za své.
No a pak to bylo jedno dlouhé nic. Moje "fotoduše" byla rozkřápnutá, unavená a bez nápadů. Když nepočítám sporadické pořizování rodinných záběrů a asi nějaké 3 procházky do přírody, tak jsem na to za 10 let prakticky nesáhl. Až do dneška, resp. do letošního jara. Ozdravný proces byl velmi dlouhý, bylo to zapotřebí. Píše se léto 2021 a já vyrazil s novým foťákem na Šumavu...
Začínal jsem s kompaktem od Canonu, pak to byl ultrazoom Olympus, a potom už jen zrcadlovky Canon - 300D, 350D a nyní 6D Mark II. Jsem moc rád za Full Frame snímač, který dává díky vyšším citlivostem ISO mnohem větší možnosti expozice. Baví mě i přesnější práce s hloubkou ostrosti a ostření samotné funguje líp, než u 350ky. Od dob 350D používám také bateriový držák, aby se foťák v mojí velké ruce dobře držel při focení na šířku i na výšku. Tělo má taky zadní otočný displej, který se v některých situacích může hodit. Vítám i dotykovost displeje, ovládání je díky tomu rychlejší.
Co dělá dobré fotky, jsou především kvalitní objektivy s minimem vad a deformací. Vzhledem k tomu, že mě focení nikdy neživilo, nebyl jsem ochotný investovat do skel řady L od Canonu. Ale například objektivy Sigma řady EX byly kvalitativně srovnatelné s eLkovými od Canonu, jejich cena byla vždycky příznivější. Zpočátku mi tak rukama prošla třeba Sigma 70-200mm f2.8 HSM EX, kterou jsem později prodal a pořídil delší ohnisko zase od Sigmy 80-400mm 4.5-5.6 APO OS EX. Navzdory pomalejšímu ostření je to objektiv s výbornou kresbou nejen uprostřed. Jen škoda, že se mi trochu poškrávala čočka na zadním konci.
Už docela dlouho mám i jiný teleobjektiv tentokrát od Canonu. Jedná se o 100-300mm f4.5-5.6 USM a na to, kolik mě tenkrát stál (z bazaru), je bezvadný a rychlý, dá se tedy použít klidně i na sport.
S novým tělem jsem si pořídil i nový základní sklo a to Canon 24-105mm f3.5-5.6 IS STM s velmi solidníma vlastnostma. A když mám dost času na expozice, pak jsou na řadě moje milovaná pevná ohniska všechna Canon 100mm f2.0 USM, 50mm f1.8, 40mm f2.8 a 20mm f2.8 USM.
Nejsem příznivec dronů, spíš mi přijde, že to odvádí pozornost. To co fotograf a obzvlášť krajinář potřebuje, je určitě stativ. Vyhovuje mi Manfrotto s kulovou hlavou. Externí blesk Canon 430 EXII, který už tolik nepoužívám. Pak určitě polarizační filtr, několik šroubovacích kruhových ND filtrů, 2+2+1 akumulátory, bezdrátovou spoušť, SD kartu a nemůžu zapomenout ani na můj letitý foto-batoh Lowepro pro moje nebolavá záda.
